Zostření mezinárodní situace na začátku osmdesátých let 20. století vedlo k nové eskalaci studené války, která se odrazila na tvrdosti represí komunistického režimu vůči Chartě 77 a undergroundu. Donucovací aparát spustil celostátní akci „Satan“, vrcholící v listopadu 1981 zásahem proti redakci časopisu Vokno, souběžně probíhala akce „Asanace“, která do zahraničí vyštvala celou řadu osobností z řad domácí opozice.
Aktivních v té době zůstalo podle údajů Státní bezpečnosti pouze na šedesát disidentů. Pronásledování, každodenní šikana, fyzické útoky, ponižování, ale i mučení u výslechů nastolilo otázku dočasného pozastavení činnosti Charty 77 a rozproudily se bouřlivé diskuse, když ze strany undergroundu přišla legitimní otázka, zda i nadále pokračovat v „nepolitické“ politice, či zda již nenazrál čas vyjít do ulic.
Zatímco předchozí dekáda (1974–1980) znamenala pro underground jeho vrcholnou, integrační fázi, období první poloviny let 80. naopak jeho dezintegraci. Postupně se ovšem vytvářela lokální ohniska a provozovala se vlastní kultura, nezávislá na oficiálních strukturách. Nadto vznikla nová subkultura mladé generace, punkové hnutí, záhy tvrdě pronásledované komunistickým režimem.
Oživení nastalo i v prostředí tzv. šedé zóny, a to díky nástupu Michaila Gorbačova a jeho nového politického kurzu, jímž nesledoval nic menšího než záchranu hospodářsky kolabujícího Sovětského svazu. Perestrojka a glasnosť se staly pro Gustáva Husáka a jeho nástupce Miloše Jakeše ztělesněnou noční můrou, jelikož popíraly vše, na čem stál zkostnatělý normalizační režim.