Koncert samoty

Maurice Blanchard (1890-1960) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších francouzských básníků minulého století. Za svého života byl téměř neznámý, oceňovaný pouze několika blízkými přáteli a několika desítkami čtenářů. Nestál o slávu, o literární ceny, zcela dobrovolně a úmyslně si zvolil místo na samém okraji literárního světa, který mu byl cizí, nepřátelský, prohnilý.

Jeho cesta k poezii byla nesamozřejmá a nezvyklá stejně jako jeho texty. Osudovým okamžikem, kdy se ze stárnoucího leteckého inženýra a konstruktéra hydroplánu rodí básník, je setkání s básní Paula Éluarda před knihkupectvím José Corti. Surrealismem otevřený prostor, kde imaginaci je povoleno vše, je Blanchardovi místem, které si bude až do posledních svých dnů zarputile střežit. Ač inspirován jeho metodou, nikdy se nestal členem surrealistické skupiny a uchoval si tedy volnost a svobodu tvořit texty výhradně podle svého vnitřního určení.

Jeho poezie má v sobě jistý autoterapeutický rozměr, který se v urputném výrazu snoubí s revoltou jakožto vnitřní nutností, jejíž možná vnější přitažlivost je věcí bezcennou, ba nežádoucí.
Výbor z básnického díla je prvním překladem do češtiny. Obsahuje básně z let 1934-1955, pokrývá tedy s výjimkou první, pod pseudonymem vydané sbírky celé básníkovo tvůrčí období.