Když Daniela Hodrová v sedmdesátých letech psala Podobojí, netušila, že právě začíná ze vzpomínek, mýtů, příběhů postav reálných i fiktivních, slavných i neznámých budovat románový svět, který se s koncem neuzavře, že spolu s Kuklami a Thétou vytvoří jednou trilogii. S aluzí na Danta ji pak nazvala Trýznivé město. V prostoru Prahy, města-očistce, se příběhy živých prostupují s příběhy mrtvých, kteří žijí dál na místech spjatých s jejich životem. V Thétě se román proměňuje ve svého druhu autobiografii, otevírající se umíráním otce a končící cestou za ním do podsvětí. Trilogie, poprvé jako celek vydaná v roce 1999, se tehdy završila, ale románový svět nepřestal existovat. Znovu jsme se v něm ocitli v Komedii, Vyvolávání i Točitých větách, kde se rozrostl o další groteskní i jímavé příběhy. Odkudkoli do tohoto světa vstoupíme, pokaždé nám poskytne celistvou výpověď. Už je téměř jisté, že tento „svět z vět“, jak jej nazval M. Jankovič, přestane existovat teprve s poslední větou posledního autorčina románu. A možná ani pak ne.