RR/140/2025/PODZIM

Zvláštní přílohou čísla je Jedna věta filmaře a spisovatele Adama Geberta. 

Nové básně jsou od Petra Hrušky a dosud nepublikované prózy od Jana Vondráčka. Martin Ryšavý hovoří v rozhovoru o svém vztahu k divadlu, o svém posledním filmu Já, herec a divadelní hře Dvůr, kterou nedávno napsal s Annou Wanik a z níž otiskujeme ukázku.

Připomínáme básníka Ladislava Landu, který si před šedesáti lety vzal jako sedmnáctiletý život po falešném obvinění z krádeže. Výbor z jeho básní doprovázejí tři texty: Josefa Topola, Viktora Karlíka a Petra Rezka, Landova přítele z mládí. „Tolikerá smrt a umírání v Ladislavových básních ukazují, že jeho vztah a tíhnutí ke smrti byly hlubší, než je touha kupříkladu provokovat. V jeho básních spatřuji zprvu básnickou spřízněnost s koncem života od okamžiku, kdy se probudil, a bylo to velmi záhy. Vidím tu onu nesmlouvavost, která nezná smíru.“ Duňa Slavíková pokračuje v seriálu o Křižovnické škole a pojednává mj. o uskupení Sen noci svatojanské band a básnických počinech Peťáka – Petra Lampla úzce se prolínajících s jeho životem. „S činely je zvěčněn na fotografiích Heleny Wilsonové i Jana Ságla. S činely občas přicházel do letní hospody KŠ a spol. U Paraplíček na Staroměstském náměstí vždy pět minut před celou, než začaly bít hodiny u orloje, odbil k všeobecnému nadšení svůj rychlejší čas hraním na tělo činelu.“

Rozhovor s fotografem Jiřím Kovanicem provázejí jeho práce z doby „normalizace“. Petr Stibral je autorem Pomníku zahrádkářské kolonii a Pomníku konzumerismu, o nichž píše Matěj Lipavský. Rubrika Ateliéry přibližuje pracoviště malířky Julie Koudely Hansen-Löve, do rubriky Sedm přispěl grafik a fotograf Robert V. Novák a Edita Onuferová zahajuje seriál Z malých knihkupectví portrétem podniku Rekomando / Polí5.

Část čísla patří Albertu Camusovi a jeho textům k otázce terorismu. Ukázky z nich uvádí esej Jacqueline Levi-Valensiové, vše v překladu Teaty Binarové. Deset autorů různých generací odpovědělo na výzvu RR příspěvky k tématu Dílo, život, charakter. Jedním z nich je Petr Jindra: „Pokud mám spojit etickýcharakter umělce s uměleckou funkcí díla, aniž bych jej směšoval se společenskou morálkou nebo mravním příkladem – dobrým či špatným – umělecké osobnosti, pak se opřu o tvrzení Waltera Benjamina: ,zakusit pravdu znamená rozpustit se v ní‘ (…). To vyžaduje jistou krystaličnost, která je s pravdou sourodá – blátivá osoba to nezvládne, blátivost se nedokáže koncentrovat ani rozpustit; sedimentuje, nakonec všechno ušpiní a upatlá.“ Pojednání s názvem Pravidla hry, za „normalizace“ samizdatově šířené pro potřeby lidí při kontaktu se Státní bezpečností, komentují Jiří Gruntorád a Terezie Pokorná, která zmiňuje kvality přesahující praktický význam a příspěvek věnuje Janu Grossmanovi k nedožitým 100. narozeninám.

V Couleuru kromě jiného Věra Velemanová připomíná stejné výročí Grossmanova přítele a spolupracovníka Libora Fáry, Marek Vajchr se zamýšlí nad knihou o Egonu Bondym a Státní bezpečnosti, Xavier Galmiche nad pařížskou výstavou Josého de Ribery a Pavla Pečinková nad výstavou a knihou věnovanou Pavlu Reisenauerovi.