Při loupání cibule

Günter Grass předložil na prahu osmdesátky autobiografii, která je — jak u tohoto rozeného fabulátora není ani jinak představitelné — umělecky komponována a stylizována a neustále osciluje na hranici autentického dokumentu a fikce, dokládajíc i otevřeně přiznávajíc, že každé vzpomínání je i při nejupřímnější snaze o pravdivost vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou „věrnou“ reprodukcí.
Autor tu revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů (především „gdaňské trilogie“: Plechového bubínku, Kočky a myši, Psích roků), jako by obracel směr uměleckého procesu: jestliže dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se zpětně — a s přiznanou nejistotou na každém kroku — snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho umělecké příběhy a postavy vznikaly.
Výsledkem tohoto pokusu je ovšem zase výsostně umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami, pointovanými příběhy a grassovsky hravým stylem, ale současně i dílo jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil.
Tyto hodnoty díla byly bezprostředně po vydání překryty vzrušenými diskusemi, jež se soustředily na jediný bod celé knihy: na Grassovo pozdní přiznání, že jednotka, do níž byl jako dobrovolník na sklonku války přidělen, patřila k divizi SS. Nezaujatý čtenář se přesvědčí, že to není zdaleka jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.