Kritika praktického rozumu, I. Kant

Jako se Kritika čistého rozumu (1781, 1787²) podle Kanta týkala rozumu ve vztahu k přírodě, zabývá se Kritika praktického rozumu (1788) rozumem ve vztahu k druhé předmětné oblasti, totiž k oblasti svobody. Představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona známou již ze Základů metafyziky mravů (1785). Obsahuje však rovněž Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Zatímco pojmy Boha a nesmrtelnosti duše zůstávají jakožto pouhé ideje na poli teoretického rozumu bez opory, získávají skrze pojem svobody prokázaný existencí morálního zákona „stálost a objektivní realitu, tj. jejich možnost je dokazována tím, že svoboda je skutečná, neboť tato idea se vyjevuje prostřednictvím morálního zákona“. Kritika praktického rozumu takto předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu.