Kniha Duše a zlo v dialogu Faidón se soustřeďuje na ohroženost našeho života ontologickou a etickou zaslepeností, k níž lidskou duši svádí její částečnost a spojení s individuálním tělem. Toto zaslepení může být překonáno „útěkem k řeči“ jako transparentnímu obrazu toho, co je, a péčí o vzájemnost duší, jež je na takovém „útěku“ založena. Kniha je součástí širšího projektu Duše a řeč, jehož druhý díl, Duše a krása v dialogu Faidros, se zaměřuje naopak na paralelu mezi řečí a tělem a ukazuje nejen šance, ale zároveň i rizika lidské vzájemnosti. Krásné tělo i krásná řeč jsou totiž schopny v duši vyvolat lásku, a překonat tak její zaslepenost, mohou však tuto zaslepenost také dále prohlubovat. Právě v této ambivalenci představují řeč a tělo prostor, v němž se uskutečňuje lidský život pojatý jako mnohoznačný pohyb vtělených duší, jež svým nikoli neproblematickým dílem přispívají k utváření kosmu.