Kniha Duše a krása v dialogu Faidros je součástí širšího projektu, který je věnován vztahu duše a řeči v Platónově filosofii. První díl tohoto projektu, Duše a zlo v dialogu Faidón, se soustřeďuje na ohroženost našeho života zaslepeností, k níž lidskou duši svádí její částečnost a spojení s individuálním tělem. Toto zaslepení může být podle dialogu Faidón překonáno „útěkem k řeči“ jako transparentnímu obrazu toho, co je, a péčí o vzájemnost duší, která je na tomto útěku založena. Kniha Duše a krása v dialogu Faidros se naopak zaměřuje na paralelu mezi řečí a tělem a ukazuje nejen šance, ale také rizika lidské vzájemnosti. Krásné tělo i krásná řeč jsou schopny v lidské duši vyvolat hnutí lásky, kterou Platón pojímá jako rozpomínku na skutečnou krásu. Tělo i řeč se tedy mohou stát médiem rozpomínky na to, co skutečně je, a tak příležitostí k překonání naší zaslepenosti, mohou však být také zaměněny za to, po čem duše touží a na co se jejich prostřednictvím rozpomíná. Právě v této ambivalenci představují řeč a tělo prostor, v němž se uskutečňuje lidský život pojatý jako mnohoznačný pohyb vtělených duší přispívající k utváření celku kosmu.